Prožívám poklidný adventní čas zachumlaná do deky u kamen s hořícím ohněm. Kočka se mi choulí do klína a hraje si s klubky vlny, když po chvilkách pletu. To se máme! Pěkně v teple dřeva, které nám dala zahrada z kopicovacího remízku. To se máme! Sklep plný brambor, jablek a hrušek. Na zahradě pod slámou čeká pórek na své skvělé dny na našem talíři a stejně tak mrkev a červená řepa, kterou sklízíme pěkně postupně. Na to, jak uskladnit zeleninu a jak zazimovat zahradu se podíváme příště, ale dnes bych se s vámi ráda zamyslela nad vánocemi z pohledu permakultury.
Mnozí si myslí, že konec roku končí s kalendářem. Za mě je to se sluníčkem, kdy je na své dráze od nás nejdále, a ještě se od něj naše planeta odklání. Vypadá to na konec světa, protože bez slunce přijde zima, příroda se uloží ke spánku a my, co tu žijeme na severnějších rovnoběžkách, si buď musíme to nějaké jídlo nasyslit, nebo musíme na lov do supermarketu.
V džungloidní zahradě si můžeme vypěstovat tolik jídla, že dokážeme být v některých druzích zcela soběstační. V čem to dokážeme nejjednodušeji, jsou:
Toho všeho si teď o Vánocích užíváme v různých podobách a úpravách úplně nejvíce.
Trochu více úsilí a péče nás bude stát téměř všechna zelenina, jako cibule, brambory, česnek, hrášek, řepa, fazole… i ovoce, jako jahody nebo maliny. I v těchto plodinách můžete ale být soběstační a já se těším, až se do toho se mnou pustíte. Až nastane čas, začneme s pěstováním společně.
Na mé zahradě je klid, vše je zazimované a já se mohu se svým bloumání přestěhovat do křesla u kamen, kde přemítám nejen o plánech na zahradě, ale i o dění ve světě.
Teď na podzim se toho na poli ochrany přírody a planety děje tolik! Ve světě (na poli ochrany životního prostředí) to vře a my se ne a ne pohnout z místa. Dokonce jsme schopní udělat i krok zpět.
Od dětství jsem co chvíli smutná z toho, co činíme naší planetě. Enviromentální žal se tomu prý odborně říká. Pramení z obavy a strachu o naši budoucnost v souvislosti se změnou klimatu a ztrátou životního prostředí v důsledku činnosti člověka. Nejsmutnější jsem z toho, že zničíme ještě dříve něco, co jsme ještě ani nestihli objevit, pojmenovat a poznat. A tak je zcela přirozené, že se zajímám o vše, co s ochranou planety a životního prostředí kdekoliv na světě souvisí.
Je očividné, že takhle dál žít a hospodařit nemůžeme. Já vím, že všichni usilujeme o blahobyt, pohodlí a růst na všech úrpovních. To je přirozené. Ale nemůžeme pokračovat v drancování a ničení ve stylu “po nás potopa” na úkor příštích generací a všeho živého. Pozoruji, jak na jedné straně nevládní organizace bojují z dobrovolných prostředků s dobrovolníky za nás všechny, abychom měli kde žít a na straně druhé konference o klimatu ovládají hlasy fosilních a korporátních lobbistů, a nikoliv hlasy a potřeby těch nejzranitelnějších.
Oren Lyons, člen Rady náčelníků Irokézké konfederace říká: “Rádcové, vůdcové, teď, když jsme vás zde vychovali, teď, když jste tím, čím jste, když se radíte pro blaho lidu, nemyslete sami na sebe ani na svou rodinu, ba ani nemyslete na svou vlastní generaci.” Řekl: “Rozhodujete se jménem přicházející sedmé generace. Vy, kteří vidíte daleko do budoucnosti, to je vaše zodpovědnost: starat se o ty budoucí generace, které jsou bezmocné a které jsou nám zcela vydány na milost a nemilost. Musíme je ochránit. Musíme se o ně postarat, pokud chceme, aby tu byla sedmá generace a měla to, co máme my.”
Ne každý máme ambice zachraňovat svět, ale naše zahrada, náš vlastní svět, je tak opravdu kousek přírody, který můžeme doopravdy chránit, pečovat o něj a tvořit s vizí pro sedmou generaci.
Zajímá-li vás dění na poli ochrany životního prostředí, stojí za to sledovat a podpořit například tyto organizace nebo si najít jinou, vám sympatickou:
Já tedy musím říct, že při té představě, že to, co tu tvořím, budou s plnou parádou užívat až mí praprapra… pravnuci, tak se tedy na svět dívám zcela jinýma očima. Počítáme-li na generaci 25 let, je to doba za 175 let, a to je úplně jiné plánování než pro teď. Najednou jsou trvalky v záhonech nicotné a do popředí zájmu se dostávají práce s půdou, voda a stromy.
💡 Miniúkol pro vaše zamyšlení: Kde končí dešťová voda, která steče z vaší střechy? Kolik a jakých stromů máte vysazených na zahradě? Pracujete s kompostem a zahradu zúrodňujete? Kdyby teď zmizely všechny obchody, má šanci vás vaše zahrada uživit? V čem?
Jaké stromy tu za 175 let budou? Dlouhověké. Ty, které tu budou stovky let. Proto sázím vysokokmenné ovocné stromy roubované na semenáčích. To jsou stromy, pod kterými se dá chodit, dají se pod ně vysadit trvalkovo-keřové záhony a jsou tu s námi opravdu dlouhou dobu.
Vysazujeme z nich jedlý les se všemi patry. Stromy, keře, trvalky, půdopokryvky a liány. Stromy jsou nádherné bytosti, které dospělé ani náhodou neřežeme, protože to nepotřebují, protože samy vědí, jak mají vypadat a rostou do své velikosti a krásy dle předem daného plánu. Na jaře nádherně kvetou, poskytují včelám nektar, obdarovávají svět svými plody, ptákům a dalším zvířatům poskytují úkryt, na podzim vrátí půdě listí pro živiny a všem, co se potřebují před mrazy schovat a přikrýt, shodí listí na přikrývku. A teď v zimě? Díky plodům poskytují potravu pro nespočet druhů zvířat. Každý strom je jeden ucelený ekosystém, jeden malý vesmír.
Aha?! Že jste na stromech nic nenechali? Hm… to je nám lidem podobné. ☺ Snažíme se zpracovat vše, co vyroste. To by byla přeci škoda! Co by tomu sousedi řekli? A babička by se obracela v hrobě, kdybychom to nechali venku na stromě! A tak máme nacpané police ve sklepech k prasknutí a za 10 let objevujeme neznámé zavařeniny všeho druhu, které vyhazujeme. Nebo se snažíme všechno odvést ze zahrady pryč. Přece to nemůže spadnout, pak by to shnilo pod stromem, určitě by to nakazilo celý sad a my bychom v příštím roce přišli o veškerou úrodu. Jak už jsem psala v minulých článcích (a vy už jistě víte), vše, co příroda stvořila, na zahradě necháváme. Spadané ovoce do jara zetlí a nezbyde po něm ani šťopka.
Proto, pokud nemusíte, na zahradě nemáte jen jeden strom, nebylo málo úrody nebo vám nehrozí hladomor, nechte na stromě pár jablek pro živáčky, kteří s vámi zahradu sdílí. V zimě jim tím třeba zachráníte život.
Vánoce jsou oslava slunovratu, hojnosti a zdraví. Slunovrat slavíme celých dvanáct nocí od 21. prosince až do nového roku. Dnešní název je odvozen z původního “dvanáct nocí” přes “dvánnoce” až po dnešní Vánoce. Je to oslava konce prodlužujících se nocí a návratu slunce, zdroje života.
Vánoce jsou oslavy přírody a vyjadřování vděku a naděje, láskyplné usebrání se a chválení Boha za další dobrou nebo lepší úrodu. Ne mumraj v obchoďácích, předhánění se, kdo kolik dá dárků a jak jsou drahé, jak je mnozí vnímají teď. Vánoce znamenaly předěl, kdy se vše opět začalo obracet k lepšímu. Veškeré vánoční zvyky jsou spojené s hojností přírody a zdravím lidí i zvířat na příští rok. Jak těch domácích, tak těch lesních.
Naši předci věřili, že na Štědrý den zvířata rozumí lidské řeči, a tak se jim chodilo do chléva zpívat a pamlsky si je předbíhat, aby si náhodou neztěžovali na špatné zacházení během roku.
Na sv. Barboru si utrhneme větvičky třešní “barborky”, dáváme je do teplé místnosti do vázy s vodou a těšíme se, že vykvetou. Mladé dívky to braly jako dobré znamení, že se v následujícím roce provdají. A mohly, pokud se o větvičky dokázaly postarat, vždyť květy třešní potřebují vodu a teplo, to nejdůležitější pro zachování i lidského života.
O Vánocích chodíme stromům děkovat za jejich štědrost. Projevujeme tak vděčnost za všechny zázraky v podobě skvělého ovoce a ořechů. Ke kořenům stromů zakopáváme kosti ze štědrovečerní večeře a děkujeme.
Jablko půlíme nožem napříč a podle tvaru jádřince usuzujeme, zda budeme všichni zdraví či někdo onemocní, nebo zemře. Pokud jádřinec tvoří pěticípou hvězdu, sejdeme se všichni za rok ve zdraví. Pokud tvoří čtyřcípou (kříž), znamená to, že někdo z přítomných těžce onemocní nebo zemře.
A krom toho, že máme bez u kompostu pro jeho schopnost podporovat jeho rozkladné procesy, na skvělý bezový čaj, kosmatice (obalené a osmažené květy) a bezinkovou šťávu či likér, potřebujeme ho i na Vánoce, aby vdavekchtivé dívky mohly zjistit odkud přijde jejich budoucí muž. Chodily do sadu bezem zatřást a zpívat mu: “Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes?” Pak chvilku poslouchaly a odkud se ozval první pes, z toho směru mohly očekávat svého nastávajícího.
Zatímco my si tu v klidu řešíme odstíny barev na letošní stromeček a nevíme, co komu ještě zabalit do vánočního papíru, činění nás lidí ničí každou chvilku další obrovský díl nějakého ekosystému. Vlády států dělají jen tak, aby se neřeklo a za náš svět bojují dobrovolníci v neziskových organizacích, které jsou považované za zelené zlo.
Vánoce jsou svátky lásky. Lásky k přírodě a lásky lidí k sobě navzájem, lásky k životu. Jsme správci a ochránci planety a nesmíme na to nikdy zapomínat.
Jako připomínku bychom si mohli do naší zahrady dát nějakého takového ochránce. Viz návrhy výše. Může to být strom, keř, socha, velký kámen nebo keramický trpaslík… Je jedno, co vám při vstupu na zahradu připomene, kdo jsme a jaký tu máme úkol.
💡 Máte-li na své zahradě nějakého takového ochránce, budu moc ráda, jestli mi popíšete, jak váš ochránce vypadá. A pokud žádného takového nemáte a máte pocit, že by na vaší zahradě našel místo, napište mi svůj tip, jak by mohl vypadat právě na té vaší zahradě.
S láskou 💚
Dakujem za krasny adventny kalendar, kazdy den sa tesim, ako si vysypem novy kosik:). Vas pohlad na zahradu Radka, je presne ten moj, aj ked realita naplnania je niekedy odlisna. 🙂 Jeden z Vasich kurzov som si prizelala pod stromcek, tak hadam sa mi zelanie splni 🙂 Prajem vam krasny advent.
To mám obrovskou radost, že se naplňuje můj záměr, přinášet vám dětskou radost každý den! A napsat si Ježíškovi o můj kurz…tak to je vychytaný plán. Náš svět je věcmi zaplavený až až, a tak se těším, že společně uděláme svět krásnější a smysluplnější. Těším se na vás. Radka
Děkuji, Radko, za vyjádření úcty k organizacím, věnujícím se ochraně přírody. Sám jsem skoro 50 let členem a organizátorem Hnutí Brontosaurus a členem Rezekvítku a ve všech jmenovaných spolcích mám své dlouholeté přátele. Potěšilo mne přiblížení principu sedmé generace, ostatně redaktoři stejnojmenného časopisu u mne bydleli v neziskovém nájmu. Jen nevím, kdo po mně převezme starost o zahradu, protože nejmladší dcera ani zeť na to nejsou (mí rodiče na to také nebyli, za ně to dělala dcera služebné mých prarodičů, která v domku dožila a mnohému know-how po dědečkovi mne naučila. Od Vás se zase učím modernímu pojetí zahrady. Těším se, že si přečtu a poslechnu všechna okénka v klidu o vánocích.
Milý Jiří, děkuji za milou zpětnou vazbu a ano, musíme si pomáhat a podporovat se. S předáváním své práce další generaci to není vůbec lehké. Vazby byly minulým režimem zpřetrhané a umění vychovat si následovníka patří k výsadám osvícených. Ještě máme čas, ještě přijdou vnoučata a na ty já hodně sázím. Přes koleno se to vždycky nějak lépe předává, co říkáte? 😀 Ale není to jednoduché, máme se všichni příliš dobře, nenutí nás okolnosti spojovat síly a um, každý si jedeme svou jedinečnou cestu. Za cenu vyšších nákladů, osamění, více práce a nemožnosti předat svůj um dalšímu, ať už z pýchy nebo z neochoty, či neschopnosti nebo jednoduše zkrátka proto, že není komu. Ale to není pravda. Kolem mne je tolik mladých a schopných lidiček!!! Krásný adventní čas Radka