KDYŽ JE MÉ TĚLO MOUDŘEJŠÍ NEŽ JÁ

Vánoční svátky, volno, ten nádherný dětský čas. Čas, kdy se jako mávnutím proutku přestane celý svět honit. Miluji tu slavnostní náladu, co se vznáší ve vzduchu, co tak krásně voní kouzlem.

Čas, kdy si mohu zalézt do svého pokoje a něco si tvořit. Mám svůj podkrovní pokoj moc ráda. Je vzdušný, inspirativní, se čtyřmi střešními okny, ze kterých vidím do zahrady na obě strany, k lesu a daleko do kraje, který se někdy díky světlu mění v moře.

Povídáme si na dlouhou noc se synem u stolu a PRÁSK!!! V pravém esíčku to louplo a skrze ochromující bolest se mi na chvíli zatmělo. Tentokrát nepomohlo vůbec nic.

A vánoce za dveřmi! 🙁

Jak já to všechno udělám?? Vánočky, kapr na černo, hubník, štrůdl…..

Vánoce trávíme ve čtyrech. Já, můj muž Slávek a mí synové Ondřej 28 a Martin 21…osvědčená milá sestava. Den ubíhal a mně má záda tuhla víc a víc. Křeč podél páteře mne ohýbala až do předklonu…už jen ten kocour mi na hrbu chyběl. Ve vánočním opojení jsem si šupla dva prášky na bolest a čekala, až zaberou, abych se mohla pustit do práce.

Jak žádné prášky normálně neberu, čekala jsem zázračné uzdravení. Jenže zázrak se nekonal. No nic, čas se nachýlil. Vzala jsem si pololežíc kuchařku na klín a začala řídit kuchyňské práce. 🙂 Kluci se culili pod fousy, uvázali si zástěry a s radostí se pustili do kuchtění. S půlnocí bylo vše navařené a upečené. Jen rybí polévka vypadala jako čínská. Pokyn: „Nakrájet zeleninu na plátky“… znamená podélně, široké a dlouhé a žádná kolečka, jak jsem si myslela já.

Na Boží hod se mi k bolesti zad přidala ještě šílená rýma. Ach jo.

A my jsem si naplánovali takových návštěv. Zachvátila mě panika a lítost. Jak to jen udělám? Nadopuji se prášky a budu polehávat v měkkých křeslech… to nějak dám. Sakra, vždyť já mám tu rýmu a s tou mezi lidi nemůžu, to by nebylo vůči nim fér! Ach jo.

Zalehla jsem do postele. Dva dny mi trvalo, než jsem přijala, že nemůžu. Pak jsem si ujasnila, že nechci  a teprve za další dlouhý čas jsem si přiznala, že chci odpočívat.

Je to vůbec možné??!! Přestože se vůbec nemohu hýbat bolestí, stále vymýšlím, jak splním, co jsem slíbila? Jak naplním očekávání druhých? Vždyť se těšili…

Houby!!! Nikdo po mně nic takového nechce. To jen já sama si nakládám. Někdy to ani k unesení není.…. jak ta ohnutá babka s nůší….pak mě nemají bolet bedra!!

A k tomu ještě ta rýma. Jakoby se všechny ty nesmysly o nepostradatelnosti a nenahraditelnosti, už do hlavy nemohly vejít.

Přitom, když jsem si řekla o pomoc, byla to čirá radost pozorovat syny objevovat nové dovednosti a spoluvytvářet kouzlo vánoc zas o kousek víc než v minulém roce.

Moudrost mého těla je nekonečná. Zdánlivě to vypadalo, že jsem s adventem přibrzdila, ale ukázalo se že málo. Během dnů v posteli jsem při čtení knížky, poslouchání hudby a spánku zpomalila až třetí den. Nebylo mi dobře, bolest mě budila ze spaní, kvůli rýmě jsem nemohla dýchat a já věděla, že o svátcích pomoc nikde nenajdu. Napadlo mě, zda se z toho vůbec ještě někdy vyhrabu…bolest mě decimovala na těle i na duši.

A najednou…z té bolesti….a ničeho….jsem udělala rozhodnutí. Odteď se věnuji jen a jen zahradám a s  interiéry zavírám krám.

Směřovala jsem k tomu už druhý rok, ale nemohla jsem se rozhoupat a najednou to bylo tak jednoduché.

 Teprve v klidu a z nudy můžeme slyšet, jak k nám naše duše promlouvá.

Já to mám odteď jasné. 🙂 Poslouchat se, být na sebe moooc hodná a zpomalit o mnoho dříve, než mě zastaví bolest.